Klára Bulířová: Baví mě být u toho, když vzniká něco nového

Když se ohlédnete, co byla vaše největší dosavadní profesní výzva?

Já vlastně slovo „výzva“ moc nemusím. Spíš to vnímám jako přirozený posun – člověk se něco naučí, překoná pár překážek a jede dál. V Erste Group jsem dostala na starosti implementaci regulace open bankingu, které mělo zásadně změnit bankovnictví. A byla to jízda! Spousta up and downs, nekonečné diskuse s regulátory, hledání rovnováhy mezi inovací a bezpečností. Ale přesně tohle mě baví, být u toho, když vzniká něco nového.

Pak přišla mateřská pauza a hned po ní nabídka, která se neodmítá. Partners Banka, úplně nová instituce, kde se neřeší jen drobné úpravy v zaběhnutém systému, ale staví se všechno od nuly. A to je něco, co mě neskutečně nabíjí. 

Jaké hodnoty považujete za nejdůležitější při své práci a proč?

Férovost a odvahu. Už to bude skoro dvacet let, co se pohybuji ve světě bankovnictví. Začínala jsem odspodu, prošla jsem si různými pozicemi a viděla bankovní prostředí ze všech možných úhlů. A čím déle v něm jsem, tím víc pro mě férovost mezi kolegy nabývá na důležitosti. Protože čím jste výše, tím silněji tam fouká. Během své kariéry jsem potkala spoustu skvělých profesionálů, ale taky lidi, kteří byli ochotni jít za svým cílem bez ohledu na ostatní.

Odvaha má pro mě dvě roviny. První je lidská, tedy umět říct, co si myslím, a nebát se bojovat za spravedlnost. Postavit se za správnou věc, i když to není pohodlné. Pak je tu ta profesní rovina. Ve světě financí, plateb a karet se často setkávám s názorem „takto to funguje už roky“. A právě tady nastupuje odvaha zpochybnit zavedené pořádky, hledat nové cesty a posouvat hranice. V Partners Bance v tom mám neuvěřitelnou podporu. 

Jaká část vaší práce vás nejvíce naplňuje a proč?

Nejvíc mě naplňuje práce s lidmi, kteří se nebojí přemýšlet jinak a posouvat věci dopředu. Nejlepší řešení často vznikají ve chvílích, kdy někdo položí tu správnou (nebo nepohodlnou) otázku a společně hledáme cestu, jak to udělat lépe. Mám ráda týmy, kde se věci nejen plánují, ale hlavně reálně mění.

Jaké bylo vaše nejzásadnější profesní rozhodnutí a co vás k němu vedlo?

Odejít do zahraničí. Nebyla to primárně moje volba, ale důsledek situace, konkrétně neshody s mou šefkou. Má zkušenost s ženami ve vedoucích pozicích není vždy pozitivní. Některé se bohužel víc soustředí na to, kdo by je mohl ohrozit, než na to, jak budovat silný tým. Tahle zkušenost mě ale naučila jednu důležitou věc: když se zavřou jedny dveře, obvykle se otevřou jiné, často mnohem zajímavější. 

Kdybyste měla vybrat jednu věc, která vám nejvíce pomohla růst profesně i osobně, co by to bylo?

Nejvíc mě profesně i osobně posunula právě ta zkušenost ze zahraničí. Práce v mezinárodním prostředí mi dala odvahu být slyšet a naučila mě pohybovat se mezi různými kulturami a styly práce. Vidět, jak přemýšlí a fungují lidé z různých zemí, mi rozšířilo obzory, naučilo mě větší flexibilitě a dalo mi jistotu prosadit se i v prostředí, kde nikdo nehraje na zbytečnou skromnost. 

Pokud spolupracujete s nastupující generací, v čem vidíte její lepší připravenost pro úspěšnou profesní dráhu ve světě financí? A v čem naopak jistý deficit?

Mladí lidé přicházejí do financí se zdravou dávkou sebevědomí. Nebojí se klást otázky, zpochybňovat zavedené postupy a hledat efektivnější řešení, ale někdy jim chybí trpělivost a hlubší vhled.

Máte recept pro rovnováhu mezi pracovním a osobním životem?

Kdybych ho měla, už mám Nobelovku. Mám malé dítě, náročnou práci, a ještě k tomu dojíždím – balancování mezi vším je spíš každodenní improvizace než přesný plán. Co mi ale pomáhá, je nebrat práci ani rodičovství jako „buď, anebo“. Nabíjím se jak doma s Toníkem, tak v práci, kde mě baví to, co dělám. Asi nikdy nenajdu dokonalý systém, kde všechno perfektně zapadne, ale pokud mě něco rodičovství naučilo, tak to, že dokonalost je přeceňovaná.

Jaký je váš pohled na rovné příležitosti mužů a žen (nejen) ve světě financí?

Určitě se situace zlepšuje, ale ženy musí být stále průbojnější. Ve svém profesním životě jsem několikrát zažila, že jsem musela dokazovat víc než moji mužští kolegové. Nejvíc jsem to pocítila během své zahraniční mise, kde jsem si u některých mužů určité národnosti musela jejich důvěru získávat měsíce – jen proto, že jsem žena. Nešlo o to, jestli mám znalosti nebo zkušenosti, ale o to, že oni měli pocit, že je musím nejdřív přesvědčit. A právě to, že ženy si často musí své místo nejen zasloužit, ale ještě navíc obhájit, považuji za problém.

Zdroj: Finzeny.cz